ZKUŠENOSTI A NÁZORY SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ NA DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ

Andrej Mátel, Bohuslav Kuzyšin

Cílem příspěvku je představení výzkumných výsledků zaměřených na zkušenosti a názory sociálních pracovníků na další vzdělávání, respektive profesionální rozvoj v kontextu celoživotního vzdělávání. V anglofonním prostředí se pro označení dalšího vzdělávání, navazujícího na školní vzdělávání, používá označení continuing education. To se překládá výrazy soustavní nebo kontinuální vzdělávání, ve volnějším překladu i další vzdělávání. V užší specifikaci na vzdělávání profesionálních pracovníků se používají dvě alternativní spojení, konkrétně continuing professional education, např. v USA, Kanadě nebo continuing profesional development, např. v Irsku, Novém Zélandu a Jihoafrické republice. Anglický výraz development se překládá výrazem růst nebo rozvoj, čili jde o kontinuální profesní rozvoj profesionálních pracovníků. Oba výrazy můžeme používat jako synonyma nebo koncept profesionálního rozvoje budeme chápat rozsáhleji, nakolik zahrnuje i jiné aktivity než jsou vzdělávací.

Celoživotní vzdělávání

Pojem celoživotní vzdělávání (lifelong learning) označuje vzdělávání od narození do konce života. Zahrnuje tedy vzdělávání člověka v jeho předproduktivním, produktivním a postproduktivním období života. Patří k základním právům občanů Evropské unie. Svědčí o tom množství mezinárodních i národních dokumentů. Mezi novější dokumenty evropského významu můžeme uvést Evropský pilíř sociálních práv (Európska komisia, 2017), podle kterého má "každý právo na kvalitní a inkluzivní vzdělávání, odbornou přípravu a celoživotní učení, aby si udržel a získal dovednosti, které mu umožní plně se zapojit do života společnosti a úspěšně zvládat změny postavení na trhu práce "(por. Európska komisia, 2000). V evropských dokumentech je při celoživotním vzdělávání kladen důraz zejména na "výsledky vzdělávání" (learning outcomes), tedy co studující ví, čemu rozumí a co je schopen dělat, v protikladu se starším tradičním modelem zaměřeným na "vstupy vzdělávání" (learning inputs), jakými jsou například délka vzdělávání, formy vzdělávacích aktivit nebo typy vzdělávacích institucí (por. Európska komisia, 2008). Kromě toho akcentují propojení vzdělávání s pracovním trhem podle hesla "nové dovednosti na nová pracovní místa", což souvisí zejména se zlepšením tvořivosti, inovaci a podnikavosti ve vzdělávacím procesu. Nejen získání, ale i další rozvoj kompetencí má klíčový význam pro zlepšení vyhlídek na získání zaměstnání a přispívá k osobnímu naplnění, sociálnímu začlenění a aktivnímu občanství, protože signalizuje schopnost jednotlivce jednat samostatně v komplexních, měnících se a nepředvídatelných situacích. Taková osoba je schopna kombinovat vědomostí, zručnosti a postoje, uplatňovat a využívat poznatky získané učením v minulosti v nových situacích (Council EU, 2010). Celoevropský důraz na celoživotní vzdělávání implikoval v mnoha zemích tvorbu systémových strategických dokumentů, jako i osobité legislativy. V České republice můžeme uvést vládou schválenou strategii celoživotního učení ČR. V českém jazyce Kofroňová et al. (2006) terminologicky rozlišuje celoživotní učení a vzdělávání: "Celoživotní učení je v ideálním pojetí považováno za nepřetržitý proces, ve skutečnosti jde spíše o neustálou připravenost člověka učit se než o neustálé studium. Vychází se přitom ze zásady, že konkrétní získané kompetence nejsou tak cenné jako schopnost učit se. Mluví se tedy spíše o celoživotním učení, nikoliv vzdělávání, aby se tím zdůraznil význam i takových učebních aktivit každého jedince, které nemají organizovaný ráz, tzn. samostatného učení, učení při práci ap."

Další vzdělávání sociálních pracovníků

V České republice upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Odbornou způsobilost splňuje osoba s vyšším odborným vzděláním získaným absolvováním vzdělávacího programu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně-právní činnost, charitativní a sociální činnost nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v ​​bakalářském, magisterském nebo doktorandském studijním programu zaměřením na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku. V nesouladu s mezinárodním trendem je v České republice dosud za sociálního pracovníka považován i člověk vzdělaný v právu, speciální pedagogice nebo sociální pedagogice.

Dalšímu vzdělávání sociálního pracovníka se v zákoně věnuje zvláštní pozornost (§ 111). Jeho cílem je obnovit, upevnit a doplnit kvalifikaci, resp. v souladu se zákoníkem práce jde o prohloubení kvalifikace. Podle zákona o sociálních službách existuje povinnost zaměstnavatele zajistit sociálnímu pracovníkovi další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok. To znamená, že má povinnost uhradit náklady vynaložené na prohlubování kvalifikace, přičemž jde o výkon práce, za které náleží zaměstnanci mzda nebo plat (por. § 230 zákona č. 262/2006 Sb.). Blíže o cílech, formách, hodnocení a minimálním rozsahu uvádí tabulka 1.

Tabulka 1: Další vzdělávání sociálních pracovníků

DALŠÍ (SOUSTAVNÍ) VZDĚLÁVÁNÍ










Ďalšie vzdelávanie

Zákony / předpisy

Zákon o sociálních službách

Zákoník práce

Jiné resortní předpisy

Cíle a účel vzdělávání

Obnova, upevňování a doplňování kvalifikace

Prohlubování kvalifikace

– její průběžné doplňování, udržování a obnovování

Formy vzdělávání

specializační vzdělávání

účast v kurzech s akreditovaným programem

odborné stáže

účast na školicích akcích

účast na konferencích

Hodnocení

Zaměstnavatel

Rozsah

Nejméně 24 hodin
za kalendářní rok

Kromě legislativních předpisů i český etický kodex (Společnost sociálních pracovníků, 2006) uvádí v části o vztahu sociálních pracovníků ke svému povolání a odbornosti, že "sociální pracovník je zodpovědný za své celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základem pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy a neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod".

Metodické uvedení výzkumu

Hlavním výzkumným cílem bylo identifikování zkušeností a názorů slovenských a českých sociálních pracovníků na další vzdělávání resp. kontinuální profesní růst. Nakolik předmětem příspěvku je pouze Česká republika, zjištěním vzhledem na Slovenskou republiku se věnovat nebudeme. Ve výzkumu jsme vycházeli výhradně z perspektivy sociálních pracovníků, kteří v době šetření aktivně vykonávali sociální práci. Z existenciálního hlediska byly pro výzkumný tým důležité subjektivní zkušenosti respondentů s dalším vzděláváním resp. dalším profesionálním růstem a na jejich podkladě založené subjektivní názory. Z tohoto hlediska budou ve výzkumu převládat individuální faktory nad organizačními. Při volbě výzkumné strategie jsme vycházeli z metodologie sociálně psychologického výzkumu (Ritomský, 2004). Výzkumným nástrojem byl 33-položkový dotazník vlastní provenience diferencovaný do oblastí zkoumajících analyzované pole dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, a to matriční informace (otázky 1 - 10), zhodnocení kvalifikačního vzdělání (otázka 11), reálné zkušenosti s dalším vzděláním (otázky 12 - 23) a subjektivní názory na další vzdělávání (otázky 24 - 33). V některých položkách dotazníku bylo možné vyjádřit se i více odpověďmi. Čtenář je rozezná procentní nekonzistentností, která vyjadřuje míru výběru jednotlivé odpovědi respondenty a informací n> 167. Dotazník byl původně vytvořen ve dvou jazykových verzích - české a slovenské. Finální verze dotazníku byla zpracována do webové podoby na portálu vyskum.prohuman.sk. Sběr dat byl realizován od března do dubna 2018, tedy v období dvou měsíců. Systém byl nastaven tak, aby z jednoho PC nebylo možné dotazník vyplnit vícekrát. Základní soubor tvořili sociální pracovníci splňující kvalifikační předpoklady pro výkon sociální práce podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Vyhodnocování bylo realizováno druhostupňovou statistikou prostřednictvím statistického softwaru SPSS 17.0. Vzhledem k povaze článku statistické údaje budeme prezentovat zjednodušeným způsobem. Realizovaný výzkum nesl prvky kvantitativních strategii, ale nebyl posunut do oblasti verifikačního, komparačního nebo korelačního zkoumání. Jeho charakter je vymezen do exploračních resp. deskriptivních rovin, pro které je příznačné, že se v něm nekladou hypotézy a sleduje se jedna primární proměnná.

Charakteristika výběrového souboru

Výběrový soubor a výzkumnou vzorku tvořilo 167 sociálních pracovníků z České republiky. Šlo přitom o náhodný výběr - nejednalo se o reprezentativní vzorku splňující statistické kritéria reprezentativnosti v populaci, ale statistické výhody takto realizovaného výběru byly zachovány.

V souladu s feminizací sociální práce jako profese jsme ve výzkumu zaznamenali dominanci respondentů ženského pohlaví, a to na úrovní 89% (148 sociálních pracovnic). Mužští respondenti tvořily 11% vzorku (19 sociálních pracovníků). Z hlediska věkové struktury se ve výzkumu zúčastnilo nejvíce respondentů do 30 let (32%), téměř stejně byli zastoupeni ve věkové kategorii 31 - 40 a 41 - 50 let (28%). Nejméně respondentů jsme zaznamenali ve věku 51 - 60 let (11%). Ve výzkumném vzorku nebyly sociální pracovníci starší 61 let. Vzhledem k bydlišti převládaly respondenti ze Středočeského kraje (35%), Prahy (20%) a Plzeňského kraje (13%). Zastoupeni byli respondenti ze všech krajů s výjimkou Olomouckého. V souvislosti se vzděláním, délkou praxe a místem působení uvádíme profesní údaje v tabulkách 2 - 4.

Tabulka 2: Respondenti podle dosaženého vzdělání v sociální práci

Vyšší odborné vzdělání (DiS.)

33,53 %

Vysokoškolské 1. stupně (Bc.)

35,93 %

Vysokoškolské 2. stupně (Mgr.)

20,36 %

Vysokoškolské 3. stupně (PhD.)

0,60 %

Jiné

9,58 %

Tabulka 3: Respondenty podle délky praxe

Do 1 roku

7,19 %

2 – 5 let

41,92 %

6 – 10 let

20,36 %

11 – 15 let

15,57 %

16 – 20 let

8,38 %

21 a více let

6,59 %

Tabulka 4: Respondenty podle místa působení

Hlavní město (Praha)

27,54 %

Město (krajské)

16,77 %

Město

34,73 %

Obec

20,96 %

Nejvíce respondentů pracovalo v samosprávě (26%), následovaly mimovládní organizace (23%), státní sociální správa (17%) a církevní organizace (9%). Ostatní pracovali v resortu spravedlnosti, zdravotnictví, České správě sociálního zabezpečení, v resortu školství a vnitra. Z hlediska členství v profesních organizacích převládaly respondenti, kteří nebyli členy žádné profesní organizace (84%). Členy Profesní komory sociálních pracovníku bylo 8% respondentů, následovaly Společnost sociálních pracovníků ČR a Asociace poskytovatelů sociálních služeb (2%). Z dalších organizaci byly uvedeny Česká asociace streetwork o. s., Česká asociace sester a České asociace pečovatelských služeb.

Zkušenosti s dalším vzděláváním

Dotazovali jsme se respondentů ohledně účasti na různorodých vzdělávacích aktivitách v průběhu posledních 2 let. Vzhledem na legislativní povinnost byl předpoklad, že většina respondentů označí více než 49 hodin. Pozitivem je, že až 43% sociálních pracovníků absolvovalo více než 65 hodin dalšího vzdělávání (více než 8 dnů) a 22% absolvovalo 49 - 64 hodin (7 - 8 dnů), což je vždy nad limit zákona. Zbývajících 35% však označila méně než 48 hodin. Z nich pouze 5% respondentů bylo s praxí do 1 roku, což implikuje, že zbývajících 30% nesplňovalo zákonnou povinnost nebo bylo na její rozhraní (16% označilo 33 - 48 hodin).

Co se týče forem účasti na vzdělávacích aktivitách, předdefinovali jsme vzdělávací aktivity uvedené nejen v zákoně o sociálních službách, ale i širší spektrum dalších forem profesionálního růstu, jako jsou uváděny v zahraničních studiích:

  1. Vysokoškolské vzdělávání, jehož účelem není získání kvalifikace pro výkon povolání, ale jeho upevnění a prohloubení, spojené s vyšším stupněm vzdělání (např. bakalářské vzdělání pro absolventy VOŠ) nebo dosažením akademického titulu přes rigorózní zkoušku.
  2. Specializační vzdělávání. Je jednou ze zákonných forem dalšího vzdělávání uvedených v zákoně. V praxi je využíváno spíše v resortu zdravotnictví.
  3. Vzdělávací aktivity (kurzy, konference, workshopy). Všeobecně sem patří akreditované a neakreditované vzdělávací aktivity organizované na domácím nebo zahraničním vzdělávacím trhu. V České republice jsou zákonem akceptovány pouze kurzy s akreditovaným programem, přičemž o akreditaci vzdělávacích programů rozhoduje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve spolupráci s poradním orgánem, kterým je Akreditační komise. Celý proces probíhá přes informační systém AKRIS. Vzdělávací aktivity můžeme rozlišit na krátkodobé (max. 8 hodin), střednědobé (2 - 5 denní) a dlouhodobé výcviky. Při konferencích je stanoven i maximální roční rozsah školící akce na 8 hodin.
  4. Odborná stáž. Realizuje se na jiném pracovišti, které je obvykle veřejně známé svým pozitivním odborným renomé a jehož činnost bezprostředně souvisí s prací uchazeče o odbornou stáž. Patří mezi základní a zákonem stanovené formy dalšího vzdělávání.
  5. Supervize. Chápeme ji jako "metodu neustálého vývoje profesionálních způsobilostí pracovníků v pomáhajících profesích a studentů těchto profesí, které se dosahuje za pomoci kvalifikovaného supervizora prostřednictvím reflexe, podpory, supervizních metod a technik. Je prostředkem zkvalitňování práce, poskytování zpětné vazby, optimalizace a ověřování správnosti pracovních postupů, prevencí syndromu vyhoření, poškozování klientů, hledáním alternativ a efektivních postupů v odborné práci a její řízení" (Etický kódex supervízie, 2018). V České republice není supervize regulována žádným zákonem, ale může být integrální součástí sociálních služeb. V současnosti k ní otevírají cestu standardy kvality sociálních služeb, které se staly závazným právním předpisem od roku 2007. Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., vykonávacího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Článek 10 standardů se věnuje profesnímu rozvoji zaměstnanců. V bodě 10e) uvádí, že "poskytovatel zajišťuje pro zaměstnance, kteří vykonávají přímou práci s osobami, kterým je poskytována sociální služba, podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka." A právě touto osobou může být supervizor, ačkoli to standardy přímo neuvádějí.
  6. Koučink. Rozumí se jím individuální poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaný trénink odborného pracovníka kvalifikovaným externím nebo interním koučem resp. vedoucím pracovníkem - koučem (Fischer-Epe, 2006). V pomáhajících profesích se využívá zejména při doprovodu nových pracovníků.
  7. Samostudium. Jde o neformální vzdělávání, které se obvykle dokladuje předložením a posouzením seznamu přečtené odborné literatury.

Vědecko-výzkumná činnost. Chápána je z pozice autorství textů (publikační činnost v tisku nebo publikacích, které mají odborný charakter), posterů, vedení workshopů, tvorby metodických materiálů, účasti na výzkumných projektech. Výsledky zkoumání uvádí tabulka 5.

Tabulka 5: Účast na vzdělávacích aktivitách za poslední 2 roky

Další vysokoškolského studium v oboru sociální práce

49,70 %

Specializační vzdělávání

12,57 %

Krátkodobé kurzy (max. 8 hodin)

86,83 %

Střednědobé kurzy (2-5 denně)

42,51 %

Dlouhodobý výcvik

8,38 %

Odborná stáž na jiném pracovišti

25,75 %

Supervize

60,48 %

Koučink

4,79 %

Odborné konference

52,69 %

Odborné workshopy

35,33 %

Žádné

0,60 %

n = 634

Nejčastější vzdělávací aktivitou byly krátkodobé kurzy. Druhou v pořadí byla překvapivě supervize. To, že až 60% sociálních pracovníků potvrdilo účast na supervizi, je dokladem toho, že tato je integrální součástí poskytování vícerých sociálních služeb a mohla by být akceptovanou formou dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v sociálních službách. Z dalších zjištění ohledně účasti na vzdělávacích aktivitách je vyšší zájem o střednědobé výcviky, krátkodobé kurzy, specializační vzdělávání i odbornou stáž. Respondenti byli dotazováni i na koučink, který může být chápán i jako součást dalšího vzdělávání nebo alespoň nástrojem adaptačního procesu nových zaměstnanců. Tento bývá využíván v 4 - 5% organizacích, v nichž pracují sociální pracovníci. Tematické oblasti osobní zkušenosti uvádí tabulka 6.

Tabulka 6: Účast na vzdělávacích aktivitách - tematické oblasti

Administrace a dokumentace

22,75 %

Legislativa

58,68 %

Měkké dovednosti (např. Komunikace)

59,28 %

Manažerské dovednosti (budování týmu, lidské zdroje, řízení změn apod.)

23,35 %

Podmínky kvality v sociálních službách (standardy kvality)

38,32 %

Individuální plánování

31,74 %

Metody sociální práce (např. krizová intervence)

51,50 %

Specifika práce s konkrétní cílovou skupinou (např. klienty s Alzheimerovou chorobou)

59,88 %

Rizikové chování klientů (práce s agresivním klientem apod.)

56,89 %

Projektování

5,99 %

Etika a lidská práva

20,36 %

Dalšího vzdělávání jsem se nezúčastnil/a

1,20 %

Jiné

5,39 %

n = 727

Na prvních třech místech byl zájem zejména o specifika práce s konkrétní cílovou skupinou (60%), měkké dovednosti (59%) a legislativu (59%). Další tři místa byly rizikové chování klientů, metody sociální práce a podmínky kvality v sociálních službách. Nízký podíl měli témata ohledně etiky a lidských práv, které jsou např. v USA povinnou součástí dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, jakož i témata ohledně projektování, administrace a dokumentace, či manažerských dovedností. Mezi odpověďmi "jiné" respondenti uvedli zejména mezioborové témata (např. psychologie, propojení zdravotní a sociální práce, rodinné právo) nebo témata "šitá na míru" podle zaměření práce.

Zjišťována byla i motivace účasti na vzdělávacích aktivitách (viz tabulka 7). Potěšující bylo, že rozhodnutí vycházelo převážně ze zájmu sociálního pracovníka (až 86%). Na podnět zaměstnavatele označilo vzdělávání téměř 56% respondentů. S tím souvisí i skutečnost vyššího podílu povinných účastí na vzdělávání (celkem 44%), které uvádí tabulka 8. Potvrzují to i dvě tvrzení:

  1. Pokud se Vy nebo Vaši spolupracovníci budete chtít zúčastnit vzdělávání, váš zaměstnavatel vám pro účast vytvoří podmínky a vaši účast podpoří". Souhlas s ním vyjádřilo až 87% sociálních pracovníků.
  2. "Pokud se chci zúčastnit kurzu, školení, musím si vzít dovolenou". Nesouhlas s tvrzením vyjádřilo 91% respondentů. Z negativního hlediska se zjistilo, že přibližně 9% zaměstnavatelů dostatečně nepodporují vzdělávání sociálních pracovníků. Pro další bádání by bylo zajímavé identifikovat důvody a motivy zaměstnavatelů i osobitosti případů, kdy k takovým situacím dochází (např. nadměrná délka vzdělávání, vysoké finanční nároky, nedostatek pracovníků, problémy se zastupováním apod.). Vzhledem ke spokojenosti se vzdělávacími aktivitami (viz tabulka 9) je potěšující, že až 84% respondentů vyjádřilo spokojenost a jen 3% nespokojenost.

Tabulka 7: Motivace účasti na vzdělávacích aktivitách

Na podnět zaměstnavatele

55,69 %

Na podnět někoho jiného (kolegové, přátelé, rodina)

15,57 %

Rozhodnutí vycházelo z vašeho zájmu nebo vaší potřeby školení / proškolení

85,63 %

Dalšího vzdělávání jsem se nezúčastnil / a

1,20 %

Jiné

5,39 %

n = 273

Tabulka 8: Povinnost účasti na vzdělávacích aktivitách

Vždy povinná

9,58 %

Většinou povinná, méně dobrovolná

34,13 %

Většinou dobrovolná, méně povinná

41,92 %

Vždy dobrovolná

13,77 %

Dalšího vzdělávání jsem se nezúčastnil / a

0,60 %





n = 167

Tabulka 9: Spokojenost se vzdělávacími aktivitami

velmi spokojen

22,16 %

spíše spokojen

62,28 %

částečně spokojen, částečně nespokojen

11,98 %

spíše nespokojen

2,40 %

velmi nespokojen

0,60 %

dalšího vzdělávání jsem se nezúčastnil/a

0,60 %

n = 167

Respondentů jsme se ptali i na nejvýznamnější přínosy vzdělávacích aktivit (viz tabulka 10). Téměř 60% označilo, že vzdělávání jim potvrzuje jistotu v dosavadní pracovní pozici, 26% označilo možnost pracovat v sociální oblasti. Ve volných odpovědích uváděli respondenti, že další vzdělávání jim přinesly "nové poznatky a zkušenosti, které mohu uplatnit ve své práci…, prohloubení znalostí v oboru…, další osobnostní rozvoj… upevnění a rozšíření znalostí…, získání nových poznatků…, zvýšení vlastních kompetencí, seberealizace… "ale zazněly i upřímné odpovědi, že" vzdělávání ve výši 24 hodin je pro sociální pracovníky povinné = splnění zákonných požadavků pro práci."

Tabulka 10: Nejvýznamnější přínosy po ukončení vzdělávací aktivity

Výhodná změna pracovní pozice

8,98%

Lepší finanční ohodnocení

16,17 %

Nové pracovní uplatnění

16,77 %

Umístění na trhu práce - předtím jsem byl / la nezaměstnaná

1,80 %

Potvrzení - jistota v dosavadní pracovní pozici

59,88 %

Možnost pracovat v sociální oblasti

26,35 %

Ztráta pracovní pozice

1,20 %

Ztráta dosavadního pracovního poměru

1,80 %

Neudála se žádná změna

22,16 %

Zařazení do řídící pozice

5,39 %

Dalšího vzdělávání jsem se nezúčastnil / a

0,60 %

Jiné

8,38 %

n = 283

Překážky v dalším vzdělávání

V kontextu identifikace stávajících bariér v přístupu k dalšímu vzdělávání sociálních pracovníků jsme respondentům nabídli možnost vyjádřit se k předdefinovaným tvrzením zaměřeným především na zaměstnavatele jako na důležitý činitel této aktivity. Můžeme konstatovat, že zaměstnavatelé nekladou sociálním pracovníkům bariéry v souvislosti s jejich dalším vzděláváním. Z uvedených výsledků můžeme také vyvodit, že zaměstnavatel se relativně často angažuje ve výběru vzdělávání. Tento stav je z našeho pohledu pochopitelný a akceptovatelný.

Tabulka 11: Bariéry v dalším vzdělávání sociálních pracovníků - přístup zaměstnavatele

Tvrzení

Souhlasím

Nesouhlasím

Pokud se Vy nebo vaši spolupracovníci budete chtít zúčastnit vzdělávání, váš zaměstnavatel Vám pro účast vytvoří podmínky a vaši účast podpoří

87,43 %

12,57 %

Zaměstnavatel nás pravidelně informuje o možnostech dalšího vzdělávání

71,86 %

28,14 %

Pokud se chci zúčastnit kurzu, školení, musím si vzít dovolenou

8,89 %

91,02 %

Zaměstnavatel určuje, zda a jakého vzdělávání se zúčastníme

38,72 %

61,08 %

n = 167

Tabulka 12: Ostatní bariéry v dalším vzdělávání sociálních pracovníků

Bariéry

Určitě ano

Spíše ano

Nevím posoudit

Spíše ne

Určitě ne

Nedostatek času

22,75 %

43,11 %

1,80 %

22,16 %

10,18 %

Nedostatek financí

26,35 %

28,74 %

6,59 %

26,35 %

11,98 %

Nevím o dalším vzdělávání

0

2,99 %

4,79 %

20,96 %

71,26 %

Omezené možnosti ze strany zaměstnavatele

12,57 %

19,16 %

11,98 %

27,54 %

28,74 %

Nevidím v tom smysl (žádné zvýhodnění v kariérním postupu ani finančním)

3,59 %

10,18 %

7,78 %

17,96 %

60,48 %

n = 167

Respondenti také poukázali, že vážnými bariérami v účasti na dalším vzdělávání je nedostatek financí a času. Při otázce "Je pro Vás další vzdělávání v sociální práci geograficky dostupné?", až 90% respondentů odpovědělo, že ano. 53% označilo, že jsou ochotni za vzděláním cestovat do 100 km, 22% až do 300 km. Z excerptu volných vyjádření sociálních pracovníků uvádíme případy konkrétních bariér: "Mrzí mě, že snaha vzdělávat se a zlepšovat se ve výkonu sociální práce je omezována finančními možnostmi, které sociální pracovník má. Zaměstnavatel i přes snahu vyhovět nemá mnoho možností financovat vzdělávání pracovníků, zejména pokud jde jako v mém případě o malou obec… Zajímalo by mě další vzdělávání formou akreditovaných kurzů, např. v oblasti managementu sociální práce a vedení, ale takové školení mi zaměstnavatel nenabízí. Vzhledem k tomu, že jsem matka samoživitelka dvou dospívajících chlapců, je pro mně cenová relace takovýchto kurzů nedostupná, abych jej mohla absolvovat na vlastní náklady a během čerpání své dovolené." Z námi realizovaného zkoumání vyplývá, že sociální pracovníci vědí o dalším vzdělávání a až na statisticky málo početné výjimky, v něm vidí smysl. Z vybraných výpovědí uvádíme: "Mám za to, že sociální pracovník ať už bez samostudia, nebo vzdělávání či studia různě dostupných možností nedokáže pracovat fundovaně a využít široký diapazon záměrů v sociální práci… Každá přednáška, či supervize mi poskytla nové informace a pomoc při řešení mnoha problémů v praxi…“

Názory sociálních pracovníků na kontinuální profesní růst

Při zjišťování názorů na další vzdělávání jsme se dotazovali respondentů na povinnost účasti. Respondenti preferovali povinnou účast pro všechny (70%). Z hlediska odpovědnosti za hodnocení účasti na dalším vzdělávání převládalo MPSV (35%), následoval zaměstnavatel (32%) a komora (25%). Odpověď, že hodnocení není nutné, označilo méně než 8% respondentů. Dále jsme zjišťovali názory na preferované formy dalšího profesionálního růstu (viz tabulka 11). Tyto můžeme rozlišit do několik výše uvedených kategorií:

  1. Vzdělávací aktivity
    1. Vysokoškolského charakteru - další vzdělávání v oboru sociální práce. Tuto formu označila více než třetina respondentů (35%). Paradoxem je, že současný zákon o sociálních službách s takovouto formou dalšího vzdělávání nepočítá a sociální pracovníci musejí při studiu na vysoké škole absolvovat jiné formy dalšího vzdělávání, což je pro ně i zaměstnavatele náročné. Zajímavým zjištěním je zájem o rigorózní řízení v oboru sociální práce jako formu dalšího vzdělávání (22%).
    2. Specializační vzdělávání - označilo ho až 81%. Jde o dost vysoký podíl zájmu o tuto formu vzdělávání, ačkoliv v realitě je málo nabízené a realizované.
    3. Další vzdělávání - nejpreferovanější v této kategorii je účast na konferencích (75%), následuje účast na workshopech, absolvování kurzu a dlouhodobého výcviku.
  2. Zájem o odbornou stáž na jiném pracovišti má 64% respondentů.
  3. Supervize - jde o největší překvapení ve výzkumných zjištěních, nakolik získala první místo mezi preferovanými formami dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, s podílem 83%.
  4. Koučink - čtvrtina respondentů se vyjádřila, aby koučink byl chápán i jako součást dalšího vzdělávání.
  5. Samostudium - jako formu dalšího vzdělávání ho označilo až 63% respondentů.
  6. Pedagogické činnosti - v porovnání s jinými kategoriemi je méně preferovanou formou dalšího vzdělávání: vedení odborné stáže (31%), lektorovaní a vedení závěrečné práce studentů. Nejméně preferovanou v této kategorii je aktivní pedagogická činnost v oboru.
  7. Aktivní výkon supervize nebo koučování - označilo jich 15% respondentů.
  8. Vědecko-výzkumná činnost - vedle pedagogické činnosti je rovněž méně preferovanou formou dalšího vzdělávání. Nejpočetnější v této kategorii měli účast na výzkumném projektu (31%) a přednesení odborného příspěvku (25%), nejméně početnou vedení workshopu a pořádání konference.



Tabulka 11: Názor na preferované formy dalšího vzdělávání v sociální práci

Další vysokoškolské studium v ​​oboru sociální práce

34,73 %

Absolvování rigorózní zkoušky v oboru sociální práce

22,16 %

Specializační vzdělávání

80,84 %

Absolvování kurzu

71,26 %

Absolvování dlouhodobého výcviku

67,07 %

Odborná stáž na jiném pracovišti

64,07 %

Supervize

83,23 %

Koučink

25,75 %

Účast na konferencích

74,85 %

Účast na workshopech

64,07 %

Samostudium

63,47 %

Aktivní pedagogická činnost v oboru na vysoké, střední nebo vyšší odborné škole

12,57 %

Lektorovaní

20,36 %

Vedení odborné praxe studentů, stáže pracovníků

31,14 %

Vedení závěrečné práce studentů

19,76 %

Supervizní činnost nebo koučování

14,97 %

Přednesení odborného příspěvku (např. na konferenci)

25,15 %

Publikování odborného příspěvku nebo odborné knižní publikace

22,16 %

Pořádání konference

14,37 %

Vedení workshopu

13,77 %

Tvorba a publikování metodiky práce

20,96 %

Účast na výzkumném projektu

31,14 %

n = 1466

Poslední kategorií, kterou uvádíme v příspěvku, jsou názory na preferované témata dalšího vzdělávání (viz tabulka 12). Na prvních čtyřech místech byl zájem zejména o: 1. specifika práce s konkrétní cílovou skupinou (79%); 2. metody sociální práce (76%), 3. rizikové chování klientů 75%); 3. legislativa (68%). Další v pořadí preference byly měkké dovednosti, individuální plánování, etika a lidská práva, podmínky kvality, manažerské dovednosti, administrace a dokumentace a projektování.

Tabulka 12: Názor na preferované témata dalšího vzdělávání v sociální práci.

Administrace a dokumentace

39,52 %

Legislativa

67,66 %

Měkké dovednosti

65,27 %

Manažerské dovednosti

41,32 %

Podmínky kvality v sociálních službách

58,08 %

Individuální plánování

59,88 %

Metody sociální práce

76,05 %

Specifika práce s konkrétní cílovou skupinou

79,04 %

Rizikové chování klientů

75,45 %

Projektování

24,55 %

Etika a lidská práva

58,68 %

Jiné

3,59 %

n = 1084

Závěr

Vliv na realizaci a vstřícný přístup ke vzdělávacím aktivitám má zákonní povinnost zaměstnavatele zajistit sociálnímu pracovníkovi další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin. Zajímavým výsledkem výzkumu je i skutečnost, že jelikož jsou v České republice nižší kvalifikační předpoklady pro výkon sociální práce (vyšší odborné vzdělávání), vysokoškolské studium, které prohlubuje kvalifikaci není součástí zákonem stanovených forem dalšího vzdělávání. Přitom třetina respondentů by to uvítala. Mezi tři nejpočetnější vzdělávací aktivity sociálních pracovníků patřily odborné konference, supervize a krátkodobé kurzy. Supervize byla nejpočetnější kategorií vzdělávacích aktivit, přesto, že nemá žádné explicitní legislativní ukotvení. Přirozenou cestou se stává integrální součástí standardů kvality sociálních služeb. Z hlediska tematických oblastí dalšího vzdělávání zaměřené zejména na legislativu, měkké dovednosti a specifika práce s konkrétní cílovou skupinou. Nízký podíl měli témata ohledně etiky a lidských práv. Z hlediska názorů na další vzdělávání nejpreferovanější formou je supervize. Mezi další nejčastější upřednostňovány formy dalšího vzdělávání patří účast na konferencích, workshopech a absolvování vzdělávacího kurzu. Mezi čtyři nejpreferovanější témata patří specifika práce s konkrétní cílovou skupinou, metody sociální práce, rizikové chování klientů a legislativa.

Seznam použité literatury

Council of the European union. 2010. Competences supporting lifelong learning and the "new skills for new jobs" initiative [online]. Brussel: Council of EU [23. 7. 2018]. Dostupné z: http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=EN&f=ST%208259%202010%20INIT

Etický kódex supervízie. 2018. [online]. Bratislava [31. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.prohuman.sk/files/Eticky_kodex_supervizie_IVSP.pdf

Európska komisia. 2000. Memorandum o celoživotnom vzdelávaní sa. Brusel: EK.

Európska komisia. 2008. Európsky kvalifikačný rámec pre celoživotné vzdelávanie. Luxemburg: Úrad pre vydávanie úradných publikácií Európskych spoločenstiev.

Európska komisia. 2017. Európsky pilier sociálnych práv v 20 zásadách. [22. 3. 2018]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/commission/priorities/deeper-and-fairer-economic-and-monetary-union/european-pillar-social-rights/european-pillar-social-rights-20-principles_sk

FISCHER-EPE, M. 2006. Koučování. Zásady a techniky profesního doprovázení. Praha: Portál.

KOFROŇOVÁ, O. (Ed.). 2006. Strategie celoživotního učení ČR. Praha: Národní ústav odborného vzdělávání.

RITOMSKÝ, A. 2004. Metodológia sociálnopsychologického výskumu. In: KOLLÁRIK, T. a kol. Sociálna psychológia. Bratislava: Univerzita Komenského, s. 53-72.

Společnosti sociálních pracovníků České republiky. 2006. Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků České republiky [online]. Praha: SSP ČR. [10. 10. 2015]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/public/upload/image/eticky_kodex_sspcr.pdf.

Vyhláška č. 5/2006 Sb. kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

Zákon č. 108/2006. Sb. o sociálních službách.

Zákon č. 262/2006 Sb. Zákonník práce.




prof. PhDr. ThDr. Andrej Mátel, PhD.

Institut zdravotních a sociálních věd, z. ú.

PhDr. Bohuslav Kuzyšin, PhD.

Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovskej univerzity v Prešove